NOVINKY

S náročnými podmínkami letošního vrcholu ultratrailové sezónu se úspěšně potýkal i ambasador LEKI běžec Zdeněk Hruška. V jeho reportu o akci je všechno.

Děkujeme za reprezentaci LEKI a držíme palce do dalších závodů.

Na rovinu začnu tím, že jsem si letos v Chamonix své cíle nesplnil. Kromě toho nejdůležitějšího – vrátit se v pořádku zpátky k mým holkám. Do přípravy jsem dal vše, co bylo v mých silách, a chtěl jsem, aby můj návrat po čtyřech letech měl nějaké logické vyústění v podobě výjimečného výsledku. Ale tak to prostě nefunguje.

Mám spoustu výmluv a důvodů, proč to nešlo lépe. Podezření na boreliózu pár týdnů před závodem. Totální promrznutí na Refuge de la Croix du Bonhomme. A jistě bych dokázal najít další. Ale ne, tím to pravděpodobně nebude. Spíš jsem prostě na nic lepšího neměl a je fajn si to přiznat. Všichni máme své limity a já už nějaký čas narážím na ty své.

I proto jsem si před startem řekl, že si chci závod užít, ať se bude vyvíjet jakkoliv. Přeci jen není jen tak oběhnout Mont-Blanc – a byla by škoda si to kazit čísly, jako jsem to při závodech často dělal dřív. Začal jsem schválně pomaleji, s rozvahou, sledoval tepy a chtěl si rozumně rozvrhnout síly. Od prvních tónů Dobytí ráje nás přitom zkrápěl déšť. Docela se to dařilo – užíval jsem si atmosféru, která nemá v tomto sportu obdoby. Od startu až po první velké stoupání za Saint-Gervais je to jedna velká párty. Chvílemi připomíná Tour de France, kdy vás ze všech stran obklopí lidi, křičí, plácají vás a fandí, jak jen můžou. A pak najednou – ticho hor a prudké ochlazení.

Měl jsem návleky a brzy i rukavice. Přesto mě zaskočilo, jak rychle se počasí změnilo. Do očí mi šlehal sníh unášený větrem, klouzaly jak kameny pokryté sněhem, tak rozbředlé bláto všude kolem. Na bundu už bylo pozdě – v tom vichru by to byl nadlidský úkol. Chtěl jsem co nejrychleji seběhnout dolů, ale začal jsem hodně prochladat. Ve stanu pořadatelů jsem si chtěl obléct bundu, ale zkřehlýma rukama jsem nebyl schopný ani sundat vestu. Naštěstí mi pomohl záchranář a dostal mě do bundy, zatímco jsem se celý třásl. Seběh pak provázely křeče v celém těle a snaha vidět pod nohy, abych v tom blátivém a kamenitém terénu neuklouzl. Přiznávám, že jsem měl obrovský respekt – a možná i strach. Nechtěl jsem si ublížit ani působit starosti doma.
Od Les Chapieux, kde jsme museli nasadit kalhoty, už bylo líp. Pookřál jsem, uklidnil se a pokračoval dál. Až na ty kalhoty, které byly o něco větší a pořád mi padaly, jsem se cítil relativně fajn. Podmínky byly dál těžké, ale závod jsem si užíval a do Courmayeur dorazil v dobrém rozpoložení.

Jenže se svítáním začala síla mizet a přidala se těžká únava, která mě neopustila až do cíle. Do kopců se mi zavíraly oči, byl jsem zmatený, chvílemi jsem nevěděl, kde jsem. Zdály se mi sny, slyšel jsem hlasy. Seběhy mě z těch stavů na chvíli vytahovaly, ale při dalších stoupáních se vše vracelo. Zbytek závodu byl boj sám se sebou. Nevěděl jsem, jestli je bezpečné pokračovat, ale nebyl důvod končit. Chtěl jsem doběhnout, abych jednou mohl Medě říct, že jsem ten Mont-Blanc oběhl, že se lehce nevzdávám a byl jí dobrým příkladem. Ten rozpor mě dojímá i teď, protože jsem věděl, že mě čeká ještě hodně bolesti.

Současně jsem si ale užíval krásy hor a byl vděčný, že tam můžu být. To jsou ty nádherné protiklady. Pokud by někdo chtěl během závodu nahlédnout do mé mysli, rozhodně bych to nedoporučil.

Velkým povzbuzením bylo setkání s Jirkou Petrem a jeho rodinným týmem v Trientu. A pak ve Vallorcine čekala Verča s Medou – a bylo jasné, že žádné předčasné končení nepřichází v úvahu. Poslední úsek, včetně výstupu na La Flégere a technického seběhu do Chamonix, byl plný zvláštních stavů, ale to už mě hnala hlavně vidina cíle. Po 28 hodinách, za křiku stále početných fanoušků, jsem dorazil. Obejmul jsem holky a byl konec. Nejen závodu, ale celé cesty, která k němu vedla.

Teď, pár dní po závodě, pořád přemýšlím, co se vlastně stalo. Jestli mám být šťastný, nebo jestli je v pořádku cítit zklamání z nevyužité příležitosti.

Jedno ale vím jistě: celý rok příprav na UTMB mě bavil nejvíc za celou dobu, co běhu věnuju tolik. Těšil jsem se na každý trénink, cítil, že dělám něco, co mě naplňuje. I po letech jsem objevoval nové způsoby, jak se zlepšovat, a měl z toho radost jako malý kluk.
Výsledek to možná neodráží, ale čert to vem. Jsem šťastný, že jsem to mohl zažít – a nikdy nebudu litovat jediného kroku, který jsem na té cestě udělal.
⸻
Poděkování sponzorům a partnerům
Salomon
Boty S/Lab Ultra v2, které vyšly pár týdnů před UTMB, byly perfektní volbou. Pohodlné, odolné, rychlé, spolehlivé ve všech podmínkách. Stejně jako další vybavení ze série S/Lab Ultra. Vesta Advanced Skin 12 mi umožnila nést veškerou povinnou výbavu a vše, co jsem potřeboval, abych trasu zvládl i bez supportu.
LEKI Czech
Hole FX.One Ultralight mi byly oporou, když nohy podkluzovaly, a táhly mě do kopců, když už samy nechtěly. Rukavice Leki Storm mě zachránily v největším blizardu.
nduranz-czsk
Celý závod jsem se snažil držet příjem 90–110 g cukru za hodinu, a díky NRGY drinku a 45g gelům to nebyl problém. Bez žaludečních potíží, se stabilní energií. Miluju jejich produkty – dejte jim šanci i vy.
Runsport.cz
Nejlepší trailová speciálka! Čelovka Fenix HM65R-T, kterou mi dali, byla neuvěřitelná. Odolná, spolehlivá – a po celém závodě zůstalo 50 % baterky. Nemusel jsem ani jednou měnit.
Suunto Vertical
Celý závod jsem se mohl spolehnout na mapy s trasou a waypointy, které mi dávaly jistotu, kolik a jakého převýšení zbývá do další občerstvovačky. Po 28 hodinách navigace v šílených podmínkách skončila baterka na 55 %.

Největší poděkování samozřejmě patří mé rodině – Verunce a Medunce. Byly mou největší motivací závod dokončit. Prožily se mnou celou cestu. Umožnily mi to zažít.
Díky také všem blízkým, kamarádům a lidem, kteří mi fandili a sledovali mě. Mám vás rád.
A na závěr - díky Tobě Ondro, že jsem měl tu čest Tě poznat. Do stínu Mont-Blanc se budu vždy vracet s myšlenkou na Tebe, kamaráde.