LEVELSPORTKONCEPT – vše pro sport

LEKI

Kvalitní hole a rukavice

První bezpečností vázání na lyžařské holi Trigger S

KJUS

NEKOMPROMISNÍ VÝKON

Špičkové funkční oblečení pro lyžování, golf a další sporty

POC

HELMY, BRÝLE A OCHRANA PÁTEŘE

Vše pro ochranu života a snížení následků nehod

Mizuno

SPORTOVNÍ OBUV, OBLEČENÍ & DOPLŇKY

Japonská kvalita sportovních produktů již od roku 1906

Maloja

FUNKČNÍ OBLEČENÍ

Konečně krásné oblečení pro outdoor

Kästle

Legenda se vrací

Velký comeback rakouského lyžařského giganta na scénu

Mitas

ČESKÉ KVALITNÍ PLÁŠTĚ

Kvalitní pláště ELITE jsou základem každého kola

Mico

FUNKČNÍ SPODNÍ PRÁDLO A PONOŽKY

Italská kvalita již od roku 1970

Rewoolution

SPORTOVNÍ OBLEČENÍ ZE 100% MERINO VLNY

Ovčí vlna chladí v létě, hřeje v zimě

SWANS

Lyžařské a plavecké brýle

Styl a optika bez kompromisů

R-JET

Pletené pokrývky hlavy

České pletené kulichy, čelenky a funkční šátky na hlavu

ROHNER

Funkční ponožky

Ponožky pro sport i módu ze Švýcarska

LEKI

Kvalitní hole a rukavice

První bezpečností vázání na lyžařské holi Trigger S

KJUS

NEKOMPROMISNÍ VÝKON

Špičkové funkční oblečení pro lyžování, golf a další sporty

POC

HELMY, BRÝLE A OCHRANA PÁTEŘE

Vše pro ochranu života a snížení následků nehod

Mizuno

SPORTOVNÍ OBUV, OBLEČENÍ & DOPLŇKY

Japonská kvalita sportovních produktů již od roku 1906

Vypnout pozadí

REPORT: Zdeněk Kříž o obhajobě vítězství na Istrii

Ohlédnutí za extrémním závodem: 100 miles of Istria ultra trail, očima loňského vítěze Zdeňka Kříže. Jaké to bylo letos a jestli se mu povedlo obhájit zlato se dozvíte níže.
Istrie organizátoři 005.jpg

NEVSTOUPÍŠ DVAKRÁT DO STEJNÉ ŘEKY – ISTRIE 2015

… nikdy nevstoupíš, ale vstoupím. Vstoupím a rád a budu vstupovat tak dlouho, dokud se budu hejbat. Tak hezkej, přátelskej a skvěle organizovanej závod, navíc u moře, přece nejde ignorovat.

Praha - Umag.

Tentokrát jsme vyrazili do Umagu v minimalistickým složení team A – já, team B – žena Kamča. Po čtyřměsíční nonstop práci na penzionu jsme se těšili, že budeme sami a užijeme si to. A aby to užití bylo dokonalý, zvolili jsme tentokrát ubytování s polopenzí, abychom se o nic nemuseli starat.

Cesta byla hrozně dlouhá a únavná, protože jsme si jeli rovnou po cestě do Chorvatska projet trať z Lovranu po občerstvovačkách, aby Kamča v noci při závodě v pustině pohoří Učka nebloudila. Ve čtvrtek ve 14:00 jsme se ubytovali v hotelu Sol Garden Istria, převlíkli se do běžeckýho, já sbalil závodní batůžek na kontrolu při prezentaci a vyrazili jsme.

Prezentace.

Prezentace byla asi 3 km od hotelu na ATP Tenis centre Umag. Teda byla. Loni byla. Neomylně jsme tam zamířili, ale už z dálky jsem věděl, že je něco v nepořádku. Žádný vlajky, žádný obytňáky, nic. Jen hekající němečtí tenisté neurčitého věku, někdy i pohlaví, všude kolem.

Team B mě počastoval několika povzbuzujícími slovy, která mi pero nebere, a už mažeme zpět na hotel kouknout na počítač, kde že je ta prezentace. Nova Obala, centrum Umagu. Jedeme autem.

Na prezentaci je všechno standartní jako na všech větších závodech. Identifikace podle pasu, jako že Zdenda je opravdu Zdenda, kontrola naplnění závodního batůžku povinnou výbavou podle regulí, číslo, dárky, pár úsměvů do foťáku a vyplivne Vás to ven.

Zpátky na hotel běžím asi 6km po pobřeží, Kamča jede autem. Před hotelem si chci ještě dát abecedu, ale při prvním liftingu jako by mě kousnul vlčák do lejtka. Tuhý jak kámen a každej krok je za trest. Dobelhal jsem se do postele, lehnul, vytáhnul modrou EFFFI od kamaráda, kterej mi jí dal, kdyby mě něco bolelo, a mazal, mazal, mazal, spal, mazal, spal a pak taky jedl, jedl, jedl až do pátečního večera do 21:00, kdy byl odjezd autem na start do Lovranu.

80 km za dvě hodiny, to je v pohodě, ujišťuju Kamču. A je to pohoda až 10 km před Lovran, kde pohořím Učka projíždí 6km tunel. Před tunelem stojí divná fronta. Zjišťujeme, že v tunelu se pracuje a jezdí se jednosměrně na semafor. 40 minut do startu. Nenechávám na sobě znát nervozitu, aby i team B (Kamča) zůstal v klidu. Ale team B je evidentně trochu napřed a zasypává mě zase těma slovama, jako na první prezentaci. Naštěstí už jedeme a nás pouští jako předposlední auto. Klika. 28 minut do startu. Hned za tunelem odbočuju z hlavní na uzounkou zkratku serpentýnama k moři. Kamče se asi točí hlava ještě teď.

Víme, že v Lovranu není na startu kde zaparkovat, ale moc to neřeším. Zapíchnu to na chodníku asi 20m od pásky. 5 minut do startu. Naštěstí je start odložený o 10 minut, protože autobusy se závodníky mají díky tunelu také menší zpoždění. Aspoň si stihnu připnout číslo.

Start.

Můj plán je jasný a nemůže být jiný. Lýtko nebolí, vím, že jsem na tom dobře a pokud poběžím svoje, tak to nemůže být špatný výsledek. Začátek znám z loňska. Drsnej kopec 8 km, převýšení + 1 400 m. Letos okořeněnej deštěm, takže každej bílej oslizlej kámen klouže jako led. A Istrie při dešti je jeden velkej bílej klouzavej kámen. Už na dlouhatánských schodech, které nás vedou z města, se tvoří čelní 5-ti členná skupinka. Já, Španěl Juan, dva Chorvati – Ivan a Goran a Slovinec. Hlavně Španěl tlačí na tempo a myslím, že nikomu z nás to moc nechutná. Asi 1 km pod vrcholem už tempo nechtějí akceptovat Chorvati ani Slovinec. Já ale vím, že při seběhu nás minimálně Ivan Blečič (Bleky) doběhne, protože to je v seběhu extratřída.

Těsně pod vrcholem přichází hustá mlha a neopouští nás až do svítání. Kdo běhá v noci při čelovce ví, že mlha a čelovka vůbec nejde dohromady. Druhá čelovka u pasu to trochu vylepší, ale po kozích stezkách, kamenech, skalách, skalkách a kořenech to má k ideálu hodně daleko.

Jak jsem předpokládal, v seběhu k první občerstvovačce nás Bleky doletěl, předletěl a odletěl. Naštěstí už to bylo těsně před občerstvovačkou a pak to šlo zase nahoru.

Zůstali jsme tři. Španěl i po občerstvení nasadil neuvěřitelný tempo a asi po 2km nás opustil v mlze za námi i Bleky. Takže dva.

Terén se vlnil nahoru a dolu a docela to odsejpalo. Najednou mě Španěl překvapil tématem doběhu do cíle. Teď na 30-tým kilometru? Začal mi povídat, že jako můžeme běžet spolu, ale do cíle takhle doběhnout nemůžeme. Je to přeci závod. „Já mám dneska narozeniny a chci vyhrát!“ povídá. Kdo mě zná, ví, že si tímhle okamžitě získal moje sympatie. „Kolik Ti je?“ povídám. „25“ povídá. Mlčím. „Hmm, tak to bych mohl bejt tvůj táta“, povídám po chvíli a dodávám: „Já chci taky vyhrát.“ Už nic neřekl. Divně se na mě podíval a plynule mi zdrhnul.    

Jednak mě to s ním moc nebavilo a druhak jsem měl zrovna trošku jiný starosti se žaludkem, takže mi to i vyhovovalo. Dvakrát jsem žaludku pomohl se srovnat tím, že jsem mu značně odlehčil a běžel jsem dál.

Team B (Kamča) skvěle fungoval a tak jsem měl na každé kontrole super info o odstupu, který se pohyboval kolem 10 minut. V polovině už to bylo jenom 6 minut, já byl zase já a věděl jsem, že to se mnou bude mít Španěl těžký a ty narozky mu dost znepříjemním.

Běželo to, běželo to tak krásně, až jsem si říkal, že ho nesmím doběhnout moc brzo. Takhle mi to vyhovovalo. Kontrolovaně za ním, s vědomím toho, že můžu ještě zrychlit.

V jednom místě kolem 75 km se obíhá takové malé údolí. Nejdřív dolů a na druhé straně nahoru. Celé je to vidět, asi 2km. Když jsem tam naběhnul, uviděl jsem ho naproti. Šel. On šel. Zaregistroval mě. Slyšel jsem, že něco řval, ale nevím co. Já si taky něco řek, ale pro sebe: „Je po Tobě, amígo!!!“ Teď už nebylo na co čekat. Pustil jsem to. Během pár kilometrů jsem ho měl a opakoval se loňský obraz. Od Španěla jen plácnutí a gratulace. Jen to bylo teď už 25km před cílem. Předbíhal jsem ho v seběhu. Já. Já známej seběhovej lůzr. Co teď? Běží se mi krásně a tak nepolevuju. Chvátám do cíle. Krajina ubíhá a je krásná. Všude je svěže a zeleno. U nás na hřebenech Krkonoš haldy sněhu a tady zeleno. Užívám si to.

Cíl.

V Buje, 14km před cílem, mi Kamča říká, že na poslední kontrole jsem měl náskok na druhýho už půl hodiny. „Hovno, nevěřím“, vypadne ze mě. „To není možný, to je chyba“. Moc se nezdržuju, beru do ruky sušený švestky a jdu na poslední díl.

V polích před Umagem je mi až líto, že už to končí. Moc mě to bavilo. Cíl je krásnej, nové nábřeží v Umagu, něco po jedenácté dopoledne, probíhá městská slavnost, je docela dost diváků a já. Vychutnávám si poslední metry, potlesk, cílovou pásku, polibek s Kamčou, rozhovory pro TV i rádio a nakonec i teplou sprchu v mobilním domečku hned za cílem. Paráda.

Díky.

Paráda, za kterou patří obří dík mým partnerům, kteří mi věří a dělají pro mě první i poslední, aby mi pomohli jít dál a dál. Speciální díky patří Martinu Dindošovi za jeho modrou EFFFI, která pravděpodobně tenhle závod zachránila. Paní trenérce Jarče Grohové, že má se mnou trpělivost a posunula mě o řád výše a samozřejmě mojí ženě Kamče, bez které by nešlo nic.

Zdenda Kříž, The North face team

 

>> Oficiální stránky závodu 100 Miles of Istria ULTRA TRAIL <<

 

A co dál?

Už 9. května se posuneme zase o ligu výš. Na kanárském ostrově La Palma startuje 1.díl světového poháru, jehož celkové hodnocení je letos cíl č.1.

Více o nadcházejícím závodě ZDE